Jsem aktivní člověk, neholduju sportům, přesto odpočívám většinou aktivně, prostě mám ráda, když můj mozek nebo ruce, či tělo nezahálí. Jasně, Netflix si zapnu, ale v cizím jazyce. Lepší pocit, že jo.
Jestli něco nesnáším, tak je dělání věcí, které mě nebaví a nedávají mi smysl.
Nemyslím teď takové ty nutnosti jako umýt nádobí nebo vynést koš. Tam vidím ten přínos a hlavně proč to dělám. Ale jít na vysokou a horko těžko ji dokončit jsem prostě jenom “musela”, co by ze mě taky bylo, akorát gymplačka, co nemá žádnou prax.
Celý život jsem byla naučená dělat to, co mi někdo řekl, že musím, protože je to pro mě dobré nebo se to tak prostě dělá. „Přece nechceš, aby si všichni mysleli, … “ (doplň co používali na tebe).
A tak jsem prolezla školskými lety a těšila se až nastoupím do práce, kterou budu mít určitě ráda a budu tam dělat konečně to, co mě baví. Tak určitě.
Školu jsem končila v tom nejhorším období pro hledání práce, během Velké recese. A tak jsem se rozhodla zkusit štěstí v zahraničí. Nastoupila jsem v Anglii jako opatrovatelka pro ochrnuté lidi. Práce to byla náročná, času pro sebe jsem měla málo, ale mohla jsem cestovat po celé Anglii, kterou miluju, za studentských let jsem po ni průvodcovala školní zájezdy.
Po návratu do České republiky jsem nastoupila do korporátního světa.
Začínala jsem zvedáním telefonů, ale během 3 let jsem se přes projektovou koordinátorku vypracovala až na Projekotovu manažerku celého nově vzniklého oddělení. S vervou mně vlastní jsem se pustila do práce a do skládání všech procesů a hledání nových kolegů. Moji klienti byli Američani nebo Angličani. Angličtina na denní bázy, každý projekt jiný, vzrůšo z podělání – občas solidní. Až na noční telefonáty mých Amerických klientů jsem konečně dělala, práci, která mě baví.
“This is it! Toto chci dělat celý život!”
Signály těla v podobě žlučníkových záchvatů jsem samozřejmě nebrala moc vážně. Hold jsem snědla v kantýně po celém dnu akorát mastný hambáč, jasně, že mi je špatně. Navíc to bude i tím kolik jsem tou sedavou prací přibrala. No, od Nového roku začnu cvičit.
O mateřství jsem věděla asi tolik jak o jaderné fyzice.
Je to něco tajemného a strašně vzrušujícího, všichni víme, že to existuje, ale moc se o tom mimo kruh zasvěcených nemluví. Navíc všechny ty maminky v reklamách na aviváž vypadají spokojeně a lehce étericky.
Moje představa byla asi taková, že ten první půlrok s tím spícím mininkem se budu tak strašně nudit, že se hned ráda vrátím do práce aspoň na půlúvazek. Třeba si konečně udělám ten kurz, jak jsem chtěla.
“Jo, půl roku to na té mateřské dovolené dám, snad se neukoušu nudou.”
Usmíváte se? Asi máte děti, že. Já už teď taky vím, jak moc jsem byla bláhová. Dcera prakticky nespala jinak než v nosítku, po prvním půl roce jsem byla tak vyšťavená a zhuntovaná, že jsem skončila v nemocnici se žlučníkovými kameny a připadala jsem si jako v na návštěve wellness. Plus bolest, samozřejmě. Mateřská “dovolená” mě semlela jak náklaďák a vyplivla na kraji silnice.
Po roce jsem měla konečně pocit, že jsem vystrčila hlavu nad hladinu. Dcera byla samostatná, chvilku si pohrála i sama, spoustu věcí jsme dělaly společně. Času na sebe samou trochu přibylo a konečně jsem nadechla svobody.
Svoboda…
To slovo ve mně najednou začalo rezonovat. Svoboda, to je přesně to, co chci v životě mít. Nechci trávit každý den celý den prací a žít jen o víkendu. Pokud teda zrovna nejsem na služebce. Kde by vůbec byla dcera, když já budu někde služebně? A tak jsem pomalu došla k rozhodnutí, že moje kariéra v korporátu skončila. Nastoupila jsem sice zpět na poloviční úvazek ještě ke konci mateřské, ale už jsem věděla, že chci změnu.
Připadala jsem si jako bych spolkla pilulku v Metrixu.
Najednou jsem se probrala a viděla jsem svět úplně jinýma očima. Proč mám vlastně chodit do práce a žádat někoho o volno, během kterého musím řešit i práci nebo práci dohánět po dovolené. Já nechci život, ze kterého si musím brát dovolenou. Proč mám dělat tolik věcí jen proto, že se tak prostě dělají a hotovo?
Najednou jsem začala zpochybňovat všechno, co jsem znala jako jasnou věc. Musíme vlastnit nemovitost? Nemůžem prostě bydlet v podnájmu tam, kde nám to zrovna vyhovuje? Proč musím dítě posílat do školy? Co to je všeobecný přehled? Strava, nemoci, systém, tolik myšlenek, které ve mně vířily, aby se mi nakonec vyjevily v mou představu ideálního života.
No jo, ale jak teď?
Přece se nerozvedu, neprodám byt a nepůjdu hledat smysl života do Tibetu? Ne, ale chci pro sebe a své děti svobodu. Chci jim předat hodnoty, na které jsem já přišla až po své třicítce.
Chci je i sebe vést k tomu, že máme dělat věci, které nám dávají smysl.
Chci přemýšlet nad každou jednou věcí, která “se prostě takto dělá a hotovo”.
Chci cestovat.
Chci se radovat z maličkostí.
Chci se zdravě a kvalitně stravovat.
Chci žít v souladu s ročními obdobími, ne slevami ze supermarketu.
Chci být v pohybu, ne si jednou týdenně zaběhat, ale střídat práci na počítači s prací třeba na zahradě nebo prostě jen krmením kačen v potoce.
A hlavně chci, aby každý pochopil, že život nemusí být jen o práci a dřině.
Chci, aby si čím dál míň lidí říkalo: “Já na koníčky nebo rodinu nemám čas, musím hodně pracovat.”
Chci být pravá ruka podnikatelkám, které nesou tíhu svého podnikaní na svých bedrech a říkají si, že příští rok už na tu dovolenou určitě pojedou.
Chci pomáhat všem dělat život svobodnější.
P.S.: Fotky, které jsem v tomto článku použila jsou z naší cesty po Skotsku. Nevím proč, ale příroda ve Skotsku ve mně vyvolávala neskutečný klid, volnost, chlad a vlídnost zároveň. Je to pohádková země, stále jsem čekala, kdy na mě vykoukne z jezera Lochneska, ale asi byla zrovna na kafi u Kelpies.
Jsem virtuální asistentka, která s radostí vkládá své zkušenosti z projektového manažementu a datové analýzy do pomoci podnikatelkám. Mým posláním je dělat podnikatelský svět jednodušším a efektivnějším k dosažení svobodnějšího života.